Jazyk: Přirozeně hovoří lidským jazykem, neb Örlesai je jí mateřštinou a ona v něm dokáže informace taktéž zaznamenávat. Zvládá však pár základních frází i z řeči Firilai, čímž se s výraznou radostí chlubí.
Víra: Brae není nijak zvláště věřící, ostatně potom, co si vše prožila a jak je na tom její psychika, se nejspíše nemá kdo tomu divit. Vychovávána byla k víře v Čtyřbožství, avšak nikdy to nebrala zvláště vážně. Daleko více jí ovlivnila tedy její babička, když mluvila o duševní podstatě každé živé bytosti – ctít se však naučila jen životy zvířat a rostlin, přičemž svým vlastním druhem opovrhuje.
Povolání: Narodila se jako šlechtična a taktéž spoléhá na to, že si najde bohatého manžela dříve, než jí zdroje dojdou, neb sama by se nejspíše neuživila. Snad získala krapet zkušeností s rostlinstvem, ovšem rozhodně to není dobré dostatečně na to, aby se mohla za bylinářku vydávat.
Brae je posledním článkem rodu Ignasei, kterému patřilo sídlo nacházející se na okraji jezera nedaleko města Nebis, kde taktéž měli slovo v radě. Její rodina byla poměrně bohatá a jejich jméno mělo tedy i určitou váhu. Se smrtí Teasiona se však rodinné jmění již příliš nerozšiřovalo a poté, co dívka úplně osiřela (a následně v očích lidí taktéž zmizela) se téměř propadl do historie.
Otcem jí byl urozený pán Teasion Ignasei. Své drahé dcerunky si však příliš neužil, vzhledem k tomu, že zemřel, když byla ještě mladinká, a to nikoliv rukou přírody, nýbrž mečem svého soka. Muž to byl však nejen vážený, ale i inteligentní, vzdělaný a velmi laskavý. Škoda jen, že vzpomínky, které na něj dívka má, se věčně topí v krvi a svou hořkostí jí zatemňují mysl.
Esiãlia, její matka, byla velmi elegantní ženou, svou krásou známá v širém okolí. I když původ její nebyl nijak vznešený, nač poukazovaly její zašpičatělé uši a vlasy s nádechem do modři, půvabem onen nedostatek lidskosti kompenzovala dostatečně, aby pobláznila nejednoho muže. Ostatně, výsledek jejích snah je vidět v osudu, který stihnul její jedinou dcerku. Brae svou matku nenáviděla až do hořkého konce, který sama zapříčinila.
Dobré by bylo zmínit taktéž vraha otce jejího, mladého milence matky a obchodníka se šperky, Vorma, který zhynul spolu se svou milovanou a vztah s dívkou měl vždy nehezký – byť navenek se k němu Brae dokázala chovat slušně a uctivě, jakožto k otčímovi svému, vnitřně jej nenáviděla již od momentu jejich setkání.
Důležitou osobou se po smrti matky v jejím životě stala moudrá lesní elfka Lãssae. Tato žena se snažila napravit pokřivenou mysl své vnučky tím, že jí odvedla od civilizace do svého skromného domova v lese, naučila jí rozumět bylinám a podpořila její přirozenou lásku ke zvířatům. Stala se taktéž jedinou osobou, kterou Brae opravdu miluje a jíž si váží. Kvůli její mírumilovnosti a láskyplnosti však dívka její přítomnost z dlouhodobého hlediska nedokázala snášet a musela jí opustit.
Drobná štíhlá dívka poměrně bledé pokožky, která by snad měla naznačovat její aristokratický původ. Neoplývá sic nijak zvláště bujným poprsím a snad by se v této době mohla zdát příliš křehká, než aby měla blízko k ideálu krásy, ovšem nedá se říci, že by nebyla přitažlivá. Však vychrtlá není, v jejím pohybu je cítit značná elegance a možná je to kouskem genu ze strany elfí babičky, že působí trochu jako lesní víla. Pleť má čistou, hedvábně jemnou a na rukou lze cítit, že mnoho fyzické práce v životě nevykonala, vzhledem k tomu, že ty tenké elegantní prsty se vůbec nepodobají těm tvrdě pracujícím, jež v nich mají síly dosti. Dlouhé kadeře světlé blond na sluníčku házejí zlatavé odlesky, však naopak ve stínech se zdají býti spíše světle hnědé, přitom co se jí vinou se ve vlnách až téměř do poloviny zad. Výrazné modrozelené oči dokážou působit andělsky nevinně, ale stejně tak se v nich občas zaleskne jiskřička šibalství. Po dlouhém pozorování v chvilkách slabosti je možnost v těch hlubinách i náznak zákeřnosti nalézt, avšak vyložené zlo byste v nich hledali marně, i kdybyste snad náhodou patřili k těm, kdož její charakter znají celý. Na nosíku při bližším pohledu nalezneme snůšku hnědých pih, které však nejsou zvláště výrazné, a působí spíše roztomile, než aby kazily celkový dojem bledé krásky. Světlé, však plné rty, se většinou mírně usmívají a celkově tato dívka působí kouzelně nevinným dojmem, zvláště pak, když si s oblibou do vlasů zamotá kdejaký pěkný kvítek a očky nevinně mrká do světa.
Co se pak týče její garderoby, většinou dává přednost vzdušnému elegantnímu šatu v barvách zeleně či modři, většinou v těch světlých odstínech, byť čistě bílou na ní spatříte jen opravdu výjimečně a většinou nikoliv za její dobré nálady. Cípy šatů věčně vlají ve větru a poutají pozornost, tedy pokud se zrovna nevyskytuje někde v porostu zeleně, kde spíše splývá s prostředím. Tyto lehké látky mohou být často navrstveny a na mnoha místech sepnuty brožemi a sponami, což naznačuje, že s oblékáním si běžně krásně vyhraje, než považuje svou róbu za vhodnou do společnosti. Občas však přesto na sebe jednoduše hodí šaty ušité, se kterými si nemusí dělat těžkou hlavu a u nichž trvá malou věčnost, než je obleče či z těla shodí. Kalhoty byste v jejím šatníku hledali marně – je to přece dáma s určitým původem, ke kterému sic příliš netíhne, však nehodlá svému jménu pověst pokazit.
Jako lesní víla tato dívka působí a snad by nikdo netipoval, že ten úsměv a melodický tón hlasu věčně se pohybující v přátelské či uctivé rovině, je jen maskou daleko temnějšího a zákeřnějšího nitra. Však tohle těžko někdo jen tak pochopí, neb Brae je slušně vychovaná mladá žena, elegantní dáma, na níž se původ podepsal taktéž skvělou výchovou a slušnými mravy. Vulgarity její slovník ani náhodou neobsahuje, snad možná občas jí uklouzne nějaké to klení, ovšem to nejspíše zná úplně každý. Nedává své názory najevo tehdy, když to není vyžadováno, většinou jen mlčí, pozoruje a poslouchá. Je poslušná a málokdy se v jejích očích objeví vzdor při příkazu někoho, kdo je výše postaven a má větší pravomoci, byť se jí rozhodnutí třeba nelíbí. Emoce drží na uzdě, má poměrně pevnou kontrolu nad svým výrazem, slovy i činy, byť občas se taktéž musí vybít a dát svou náladu najevo. Je to patologická lhářka a lež je jí bližší než pravda, ovšem je dosti inteligentní na to, aby si dávala pozor na to, co o sobě – byť nepravdivého – prozradí, přičemž vždy dopředu se snaží odhadnout, s jakou pravděpodobností jí člověk, se kterým se setkala, střetne opakovaně, aby věděla, co je nutné si pamatovat, a které příběhy až tak podstatné nejsou. Paměť má však naštěstí úctyhodnou, takže většinou jí nedělá problém si vybavit, koho kdy kde potkala a copak mu nalhala, byť vám bude tvrdit, že už se jí ty vzpomínky ztrácejí v mlze. Něco v ní je pokřivené a její fascinace krví a smrtí je v tomto jasným vykřičníkem, zvláště když nemá ještě dostatek zkušeností, aby svůj zájem účinně kryla. Ovšem pokud jí před očima nehodláte umírat, nejspíše se o ní nedozvíte tato tajemství lehko a v krátkém časovém úseku. A věřte, že znát ji ani nechcete, neb pokud nic netušíte, nejste ani touto křehkou květinkou zvláště ohroženi – tedy, jen pokud jí nehodláte naštvat, protože pak se hodí vědět, že hrozí brzké, či spíše vzdálenější, setkání s nějakou nehodou.
Co se týče jejích zálib, miluje přírodu a vše živé v ní. Je pozorovatelkou, která dokáže hodiny sedět na místě či se tiše plížit za zvířetem, které se snaží pochopit. Nejraději má kočkovité šelmy, ale vlastně šelmy obecně se u ní těší velkému obdivu. Ráda se dozvídá nové věci o bylinách, ať už těch jedovatých, či léčivých, a zapisuje si získané poznatky. Naopak nenávidí celkově civilizaci a svůj vlastní druh (a vpravdě jí je jedno, zda jsou tím myšleni jen lidé, či taktéž elfové, byť ti bývají pro ní přijatelnější společností). Dalo by se říci, že svým způsobem nesnáší i sebe samotnou.
Než na svět prve pohlédla…
Bylo to už dávno, co se mladá elfí dívka zamilovala do obyčejného lidského lovce a poblázněna jím opustila svou vesnici, aby se pokusila zapadnout mezi lidi ve městě. Však nikdy nebyla přijata jako jedna ze zdejších a dcera, která se páru narodila, tak poznala krutost světa, v němž odlišnosti nejsou v oblibě. V touze po uznání se tak snažila skrýt svůj původ, matku brzy opustila a díky svému kouzlu si našla bohatého a urozeného ženicha s dobrým srdcem, byť oproti ní již příliš starým byl.
Dětská očka nevinná…
A tak se jednoho velmi chladného dne narodila tomuto nesourodému páru malá holčička. Vypadala jako malý andílek se sněhově bílou pletí a modrozelenými kukadly. Byla pojmenována vznešeně znějícím jménem Braedeãlia a rodičům dělala zprvu samou radost. Na hlavince jí vyrostly blonďaté vlásky a málokdo by řekl, že je něco jiného než nevinnost sama… dítě, které snad do kruté doby ani nepatří, hodné, milé a zvídavé děvčátko, které na slovo poslechlo matku i otce. Již odmalička byla neobvykle hodná a tichá, ráda pozorovala svět kolem sebe a ráda se o něm mnohé dozvídala, ať už ze slov jiných, či díky vlastním smyslům. Přirozeností pro ní bylo po špičkách chodit po domě, sledovat při práci služebnictvo, otci na klíně sedět a sledovat ruku jeho, jak brkem čmárá symboly (které pro ni byly ještě dříve, než je vůbec pochopila, naprosto fascinující), či vyrazit do zahrady, sledovat motýly či brouky, a když se zrovna poštěstilo, i kočku, která se kolem plížila, hledajíc něco dobrého na zub. Přičemž samozřejmě brzy pochopila, že pokud se k té malé šelmě chce dostat blíže, aby si na její zacuchanou srst mohla i sáhnout, musí prve z kuchyně kousek masa ukořistit a kočku nalákat.
Křivda byla spáchána…
Jenže pohádka neměla dlouhého trvání, neb uplynulo sotva pár let od narození tohoto pokladu, když rodinu stihla tragédie, se kterou se Brae dosud nevyrovnala. Zvláště pak proto, že všechno zavinila její vlastní matka. Ta, provdána za bohatého aristokrata, jež jí mohl nabídnout téměř vše, co za mince se pořídit dalo, však svobodomyslné duši toužící po vzrušení nemohl dát to, co potřebovala. Kouzelná Esiãlia tak hledala své štěstí mimo zlatou klícku, u mladého milence. Doma málo času trávila a vztah s dcerou se jí tak horšil. Snad špatné bylo stát se tak mladá matkou, neb holčičkou svou andělskou se sic všude chlubila, avšak starat se o ní neuměla a čas na ní neměla. Brae mnoho času trávila v otcově pracovně, a toho osudného dne si hrála v zavřené almaře s kočkou a když rámus zaslechla, skrze škvírku mezi dveřmi spatřila tvář ďábla a scénu, která jí pod víčky dlouhé noci strašila. Vorm se již nadále nehodlal o svou milou dělit a tak se vkradl do domu a zabil otce malé Brae. Ta zkoprněla s pohledem upřeným na tělo, ze kterého společně s proudem rudé tekutiny vyprchával i život, však ani nedutala. V očích jí slzy štípaly, v hrudi bolest pálila a nenávist se zrodila k neznámému muži a celé její dětské srdíčko pohltila.
Duši jedem zalila.
Však jak to bylo jejím zvykem, trpěla v tichosti. Ba co více, začala se uzavírat ještě urputněji a když si matka po nedlouhé době truchlení do domu přivedla vraha otce jejího, začala nenávidět i lůno, z něhož se zrodila. Věděla, že přímým odporem nic nesvede a tak zatnula zuby, když květy matce na druhé svatbě nesla, úsměv se donutila věnovat i netvorovi, a v tichosti vnitřně pěnila vzteky. Esiãlia si ničeho nevšimla, natolik dceru neznala a ani neměla nutkání poznávat vlastní krev, když výlety s novým manželem, plesy a všelijaká jiná zábava jí byly blíže než dříve. Brae byla maličká, tak malá, dosud naprosto nevinná, než jí začal ovládat vztek. Osoba, ve kterou se změnila, byla jako rozpolcená, když city, které v srdci chovala, nic společného neměly s výrazem, kterým na svět se dívala.
Život neměl správný směr…
Léta ubíhala, však nebylo jich mnoho zdánlivě pokojných. Stále působila jako ta milá dívenka, která v pokoji svém chovala láskyplně kočku Venu, jež se již nechala opečovávat a srst tak měla hebkou a čistou, a čas volný trávila podobně jako dosud, byť častěji ven vyrážela a lásku k jízdě na koni v sobě nalezla, neb ve vrané klisně Perle našla novou kamarádku, která snad díky své velikosti jí poskytovala pocit bezpečí. Služebnictvo jí mělo v oblibě, však zvídavé to dítko jim bylo milejší než vznešená paní, která měla ve zvyku se stále jen na obdiv vystavovati a její nový manžel, neustále nepřítomen. A snad jim bylo i toho malého andílka líto, když dívenka trávila čas sama, s kočkou či ve stáji, v blízkosti matky jen při pár cestách, kdy navlečena do krajek měla být ozdobou její osoby vyžadující neustálou pozornost. Co však známo nebylo nikomu, že dívka jen na příležitost čekala, by nespravedlnost, která na ní byla napáchána, mohla potrestat.
Pomsta byla vyžádána…
Při jedné procházce zvědavost její vyplatila se, když služebná jí upozornila na fakt, že na ty krásné červené plody by raději ani sahat neměla, neb semena jejich jsou jedovatá. Nebylo těžké s nevinností sobě vlastní vyzvědět co nejvíce, aniž by budila podezření, když otázku prohodila mezi dotazy směřovanými na jiné rostlinné druhy. A kdo by očekával od dítěte, že v srdci chová takovou zášť a zákeřný konec chystá pro vlastní rod?
Duše černá jako tér…
Tis červený se jí stal nadějí na konec téhle nepravosti. Opatrně semena posbírala, do mističky naskládala a rozdrtila v ní. Pak tiše do kuchyně se přikradla, do omáčky to koření vsypala a dál jen času vyčkávala. Matka s otčímem doma byli, však dívka oběd vynechat hodlala. Nebylo jí dobře prý, snad nemoc nějaká po ní sahala. Ona přece byla nevinná. Za nic nemohla, tak proč by měla skončit stejně nemilým osudem jako oni? Jen teplý čaj si nechala donést a dokonalé představení pak chystala se hrát. Srdce již měla zjizvené a bolest konečně mohla projevit, když vážená paní a její muž padli k zemi. Zdánlivě bez příčiny, náhle se jim udělalo tak slabo, když srdce bít přestávalo… „Maminko! Maminko!“ padla na kolena k tělu matky a slzy z očí spustily se. Však truchlit nehodlala pro žádné z těch monster, byť vinu přesto cítila, když vlastní matku zabila. Její pláč měl být věnován otci, jež byl zrádnou čepelí probodnut, však nakonec slzy kanuly spíše pro ztracenou duši sebe samé.
Krev na rukou nevnímala.
Odvedli jí pryč, to ubohé dítě. „Prve otec její, nyní i matka s otčímem! Jak nebohá ta dívenka jest!“ Lítost přijímala v tichosti, se slzami v očích a bolestí v hrudi, protože i když se snažila napravit křivdu, která byla spáchána, udělala vše, co mohla, ač to bylo šílenstvím, zloba v ní se neztratila. Nenávisti bylo více, brzy s ní v duši sledovala všechny kolem sebe. Jedinými přáteli jí byla kočka a klisna, zvířata, která nemohla truchlit pro ztracená monstra, neznechutila se jí. Přesto ten čin považovala za správný. Nebyla přec vinna, ona jen se cizí vinu napravit snažila!
Dvě zla v dobro nemění se…
Štěstí v neštěstí ji však potkalo, když se o smrti své dcery dozvěděla Lãssae a svou vnučku prve na vlastní oči zřela. Ač to dítko nemělo s elfí krví již snad nic společného, to, jak trávila všechen čas se zvířaty, to jak mluvila jen k nim, se již ovdovělé ženě zdálo býti znamením, že snad znovu dceru bude moci hýčkat, snad druhá šance dostala se jí. A Brae neváhala, aby se jí chopila a ukázala ze sebe to nejlepší. To, jak je chytrá a jak roztomile zvládne se tvářit. Dosud netušila, že nějakou babičku má, ale jen co jí poznala, tu tajemnou ženu se špičatýma ušima, hned věděla, že tohle je velká šance. Lãssae si dívku odvedla k sobě, z velkého malebného sídla do malé chaty na kraji lesa.
Svět poznává temnou tvář…
Dívka si babičku rychle oblíbila. Však květy a zvěř ona ráda měla taktéž a Brae si směla rozšířit obzory a začala si dělat zápisky ohledně jednotlivých bylin a jejich využití. Ovšem elfka byla daleko všímavější, než její dcera, vlastně než kdokoliv z lidí, jež se kolem mladé dívky ocitli. A trávila s ní spoustu času, proto během času začínala chápat, že charakter té kouzelné holčičky je daleko složitější, než si vůbec dovedla představit. Se zvířaty kolem sebe byla viděna její přátelská povaha a i Lãssae měla dojem, že dívka si opravdu život na okraji lesa užívá. Když však vyrazily prodat nějaké léčivé masti, houby a bylinky, shánějíc se po látkách a jiných potřebných věcech z města, začínala tušit, že ne vše je takové, jak se na první pohled může zdát. Viděla ten rozpor, když si s dívkou utvořila pravé pouto přátelství.
Život ve smrt promění se…
Však všechno byly jen domněnky do osudného dne, kdy byly v městě, a dívka nesla váček s mincemi téměř prázdnou uličkou, směřujíce k tržišti. Však objevila se ruka kapsářova a za chvíli byl cenný majetek odcizen právoplatným vlastníkům a zloděj se dal na útěk. Však Brae mrštná jako kočka zachytila cíp jeho haleny, však to byl ještě malý kluk, nejspíše nebohý sirotek, který si vybral špatnou oběť. A ve vteřině nůž mu pod krkem držela, protože ten nosila s sebou stále, byť běžně s ním jen chleba krájela a listy od stonků seřezávala. „Brae!“ křikla po ní Lãssae v poslední chvíli, když na krku dítěte se lesknul rudý pramínek. Tohle elfka opravdu neočekávala a vyděšeně tak koukala po své vnučce, která chvíli zaujatě sledovala kapky krve na čepeli, kterou jen lehce oddálila. Však když si uvědomila zvolání, zamrkala, nůž v mžiku schovala, váček s penězi od malého kapsáře vrátila a pustila jej, přičemž očích zaujetí nevystřídala vina, nýbrž jen zlost. Na sebe samotnou, že se nechala chytit. Na babičku, že ten kouzelný okamžik přerušila. A pak se tvářila jakoby nic, pokračovala v cestě a společně nakoupily, co bylo potřeba.
A ty zase dál jít máš.
Lãssae chtěla s vnučkou o tom, co se stalo, mluvit. Chtěla jí pomoci, neb nyní již jistě věděla, že je s tím sotva odrostlým dítětem něco ve vážném nepořádku. Bála se o ní a chtěla pro to nebohé dítě jen dobro, ovšem Brae neřekla ani slovo. Od té doby s babičkou nepromluvila, protože jen co padl soumrak, sbalila si věci, které nutně potřebovala, sebrala část mincí, neb přece jen jí zbylo množství zlata z jejího dědictví, vyskočila Perle na hřbet a ztratila se ve tmě. Nechtěla babičku trápit, neb jí jako jedinou bytost ráda měla a věděla, že to, co provedla, to, jaká je, ta dobromyslná žena nikdy nepochopí. Nemůže to pochopit, protože i Brae po té době v odloučení od civilizace začínala pochybovat o tom, jaká by měla být. O tom, že všechno, co udělala, může ospravedlnit. A to bolelo. Proto se rozhodla, že musí opět poznat lidi, pocítit nenávist a vzpomenout si, proč je, jaká je. Aby to přestalo bolet, aby zabila vinu, kterou díky Lãssae cítila.
krátké bleděmodré šaty * dlouhé pruhy lehkých látek v modravé a zelenkavé barvě * množství elegantních broží a spon * nůž schovaný v pochvě pod šaty * hodnotný měšec mincí * látkový vak s bochníkem chleba a sušeným ovocem * kožená čutora s vodou
Fyzické: Brae je přirozeně velmi mrštná, kdekdo by jí přirovnal ke kočce (což je poměrně trefné vzhledem k faktu, že ráda pozoruje přírodu a zvířata v ní a s oblibou se pak snaží dovednosti jiných živočišných druhů přebírat). Navíc je schopna se pohybovat téměř neslyšně a často tedy překvapuje tím, jak se náhle vynoří zdánlivě odnikud. Je přece jen pozorovatelka a pro špehování zvěře i lidí je nutné zůstat nepostřehnut. Díky svému původu měla taktéž tu možnost naučit se jízdě na koni, kterou ovládá poměrně obstojně, zvláště když vezmeme v úvahu, že pokud je to možné, koně nesedlá ani neuzdí.
Sociální: Tento typ dovedností je teprve její dominantou, protože nejenže Brae oplývá určitým šarmem, ale taktéž je to skvělá lhářka a manipulátorka. Pro tyto dovednosti má vášeň, která jí umožňuje být velmi přesvědčivá a lhát doopravdy bez mrknutí oka. Když jde o hodně, dokáže sama sebe přesvědčit o svých slovech, jen aby nebylo možné lež rozeznat od pravdy. Touží po tom, stát se mistrem masek a již nyní je schopna se přetvařovat velmi věrohodně a jen občas její oči prozradí, že úsměv, kterým vás obdařila, není tak nevinný, jak se zprvu mohlo zdát. Tohle ještě hodlá vypilovat…
Magické: Za magii Brae považuje už jen to, když na jaře vyroste zeleň a vykvetou sněženky. Bere jí spíše jako něco, co by se nemělo nacházet v rukou lidí a zůstat v čisté kráse přírody – na druhou stranu se však dokáže zasnít nad možností, že by jednoho dne dokázala tento tajemný um plně pochopit či dokonce s ním spolupracovat.
Ostatní: Už od malička se učila číst a psát, v čemž jí matka podporovala a malá Brae si drobné znaky naprosto zamilovala a brzy začala sama zaznamenávat dění kolem sebe ve slovech a nebylo neobvyklé, když se vrhla do čtení textů, kterým ani pořádně nerozuměla a pak otravovala služebnictvo s požadavkem na vysvětlení toho či onoho složitého pojmu, přičemž se vždy velmi mračila, když nikdo nevěděl a ona tak s nechutí musela se jít tázat matky či otčíma. Počítání jí taktéž nedělalo velké obtíže, byť takovéto úkoly byly pro ní méně zajímavé, vzhledem k tomu, že pro něj neměla hned uplatnění. Díky babičce pak rozpozná množství léčivých i jedovatých bylin, o nichž si záznamy vede v „deníčku“, tedy svazku listin, z nichž pár prázdných nosí vždy s sebou, aby měla možnost zaznamenávat nové informace i ve chvílích, kdy se nachází mimo domov.
Za mě jednoznačné