Naxurr smaragdový

Název:
Naxurr smaragdový

Zařazení:
Třída: Spirita
Řád: ?
Čeleď: ?

Vzhled:
Na první pohled připomíná naxurr smaragdový poměrně statně stavěnou kočku o velikosti pumy. Poměrně zásadním rozdílem je hebká srst smaragdově zelené barvy, podle níž získalo zvíře svůj druhový název, přičemž podél páteře se naxurrovi táhne černý pruh, a to až k hlavě, kde se rozšiřuje do černé masky kolem očí.
Oproti běžné kočkovité šelmě má naxurr smaragdový tři dlouhé ocasy namísto jednoho. Ze zad v oblasti lopatek mu vyrůstají dvě článkovaná chapadla kovově černé barvy sloužící k uchopování a podávání předmětů.

Potrava:
Sakha, příležitostně lidská strava.

Chování:
Naxurr smaragdový patří mezi spirita s hmotným základem těla, takže je schopný fyzického kontaktu se svým okolím. Jedná se o spiritum výlučně samotářské, třebaže v případě setkání dvou jedinců zpravidla nedochází k projevům vzájemné agrese.
Třebaže není schopen řeči, patří naxurr smaragdový mezi vysoce inteligentní spirita a s oblibou vyhledává lidskou společnost – a to nejen společnost kouzlotkalců a magicky obdařených jedinců, jak je u spirit zvykem. Společnost naxurra může a nemusí být výhodná; toto spiritum má zvyk manipulovat se sny člověka, kterého doprovází, a mění je buď ve sny příjemné nebo v obzvlášť zlé noční můry. Lidé obdaření společností obzvlášť nevrlého naxurra tak často trpí spánkovou deprivací a jsou známé případy těžkých depresí a dokonce sebevražd z důvodu naprostého vyčerpání.

Výskyt:
Lidská sídla.

Zajímavosti:
Jako jedni z mála spirit dokáží naxurrové konzumovat i hmotnou stravu (třebaže toto k životu nutně nepotřebují) a někteří ji dokonce aktivně vyhledávají; takoví naxurrové umí být i pořádně mlsní a vybíraví. Protože se zdaleka nedruží jen s kouzlotkalci, byli naxurrové smaragdoví jeden čas velice oblíbení jako prestižní společníci šlechticů; po čase se ale zjistilo, že navzdory elegantnímu vzhledu není jejich společnost nijak zvlášť výhodná a od této módy se upustilo.

Liu černý

Název:
Liu černý

Zařazení:
Třída: Ptáci
Řád: Šestinozí
Čeleď: Liuovití

Vzhled:
Liu černý je jediným žijícím zástupcem čeledi liuovití a relativně blízkým příbuzným gryfů. Má velmi obdobnou stavbu těla, avšak zatímco gryfové se zadní částí těla podobají zpravidla kočkovité šelmě, liu má přední i zadní končetiny podobné ptačím, pokryté šupinami a zakončené pařáty s ostrými drápy. Celý zbytek těla má jednolitě pokrytý krátkou černou srstí, která je na dotyk hebká a měkká; pouze široká křídla, která mu vyrůstají ze zad obdobně jako gryfům, jsou částečně krytá peřím stejně jednolitě černé barvy.
Hlava liu černého je zakončená ostrým zobákem sloužícím k trhání kořisti. Oči dravce jsou černé a lemované delšími zlatými chlupy. Kromě páru uší se liu může chlubit taktéž dvěma šedozelenými rohy, které jsou pýchou samců, zatímco u samic jsou spíše drobné a nenápadné.
Liu černý má dlouhý ocas zakončený jakýmsi vějířem z peří sloužícím ke kormidlování při letu.

Potrava:
Drobní obratlovci, ptačí vejce, příležitostně ovoce a jiné plody.

Chování:
Liu černý patří k neoblíbeným zvířatům, která nedávají spát nejednomu přírodozpytci. Nejen, že spadá do rozporuplného řádu šestinohých, ale jeho výskyt je tak sporadický, že takřka nedává možnost bližšímu zkoumání tohoto živočišného druhu. Je těžké říct, zda je liu skutečně tak vzácný; v každém případě je však extrémně plachý a jakémukoli kontaktu s člověkem se důrazně vyhýbá.
Obecně se soudí, že liu černý preferuje samotářský život, přičemž samci mají velmi striktně vymezená teritoria a při střetu dvou samců dochází bez výjimky k soubojům. Oproti tomu samice celý život s výjimkou období výchovy mláďat putují a jsou v teritoriích samců tolerovány. Jsou známy i případy, kdy několik samic utvořilo menší skupinku a společně se staraly o mladé.
Mláďata liu černého se líhnou z vajec po 38-42 dnech inkubace. Po vyklubání jsou holá a slepá a potřebují péči obou rodičů. Přibližně ve třetím týdnu života jsou mláďata již pokrytá chmýřím a otvírají oči, v té době samec hnízdo opouští. Mladí liu jsou zcela samostatní ve čtvrtém měsíci života, kdy se samci vydávají hledat vlastní teritoria, zatímco samice zůstávají ještě nějakou dobu s matkou. V jedné snůšce bývají zpravidla dvě až tři tmavě šedá, skvrnitá vejce.

Výskyt:
Hory mírného pásu.

Zajímavosti:
Specifickým zvukovým projevem liu černého je tiché cinkání. V některých horských oblastech se dodnes věří, že zaslechnout cinkání liu přináší velké štěstí a pomáhá plodnosti u dívek.

Klepač hlubinný

Název:
Klepač hlubinný

Zařazení:
Třída: Démoni
Řád: Malozubí
Čeleď: Klepačovití

Vzhled:
Klepač hlubinný patří mezi poměrně velké démony; vzpřímený dospělý jedinec dosahuje výšky průměrného člověka a je tak po klepači štíhlém druhým největším zástupcem čeledi klepačovitých. Výrazné jsou jeho dlouhé, štíhlé končetiny a dlouhý ocas s lopatkovitým zakončením, jehož délka přesahuje délku těla. Přední končetiny jsou zakončené dlouhými prsty s nehty, jimiž klepači osahávají kámen a vydávají tak charakteristický klepavý zvuk; prsty jsou společně s vousky důležitým hmatovým orgánem.
Hlavu má klepač hlubinný krátkou s tupě zakončeným čenichem, z něhož vyrůstá množství citlivých vousků. Žluté oči jsou téměř slepé, nejlépe vidí za šera; prudké světlo je takřka spolehlivě oslepí. Zatímco čich mají klepači nevalný, díky dlouhým uším slyší neobyčejně dobře.
Tělo klepače hubinného pokrývá krátká, řídká srst temně černofialové barvy, která je u mláďat světle skvrnitá.

Potrava:
Řasy, mechy a drobné rostliny porůstající stěny jeskyní.

Chování:
Klepač hlubinný je samotářsky žijící zvíře většinou považované za vzácné; pravdou nicméně zůstává, že o jejich početních stavech se neví takřka nic a jen málokdy je spatřen živý jedinec. Většinu svého života tráví klepači v jeskyních a podzemních chodbách (často vybudovaných jinými živočichy), které dokážou prolézat s neobyčejnou obratností. Orientují se přitom sluchem a hmatem. Typické je pro ně tiché klepání prsty, podle kterého dostal rod název.
O rozmnožování klepačů není známo téměř nic; předpokládá se nicméně, že samice může mít říji kdykoli během roku, a to pravděpodobně vyvolanou setkáním se samcem, ke kterému však dochází jen velmi zřídka. Po spáření se klepači opět rozcházejí a péče o mládě tak zůstává na samici. Ta po osmnácti týdnech březosti rodí jedno plně vyvinuté mládě, které je schopné matku okamžitě následovat a setrvává s ní přibližně do věku dvou let. Klepač hlubinný se dožívá věku kolem 45 let.
Jen málokterý tvor je tak mírumilovný a klidný jako klepač hlubinný. Při napadení raději prchá a pokud možno se jakémukoli střetu vyhýbá; ostatně při svém způsobu života nemá takřka žádné přirozené nepřátele. Klepači nemají ani pevně vymezená teritoria, pokud se setkají dva jedinci stejného pohlaví, zpravidla se ignorují a každý si jde svou cestou.

Výskyt:
Jeskyně, podzemní chodby a štoly mírného až subtropického pásu.

Zajímavosti:
Klepač jeskynní patří mezi několik málo inteligentních démonů, kteří jsou schopni porozumět člověku a omezeně se naučit i lidskou řeč. Jedná se však spíše o napodobování s občasným porozuměním danému výrazu; divocí klepači přirozeně mluvit neumí.

Hedvábníček plší

Název:
Hedvábníček plší

Zařazení:
Třída: Savci
Řád: Šelmy
Čeleď: Lasicovití

Vzhled:
Hedvábníček plší je poměrně běžná drobná šelma vyskytující se napříč mírným a subpolárním pásem. Má štíhlé, protáhlé tělo s dlouhým ocasem, který pomáhá udržovat rovnováhu při šplhání. Relativně dlouhý čenich dává tušit, že hedvábníček plší má vynikající čich, malé kulaté uši pro změnu odkazují na nepříliš dobrý sluch.
Tělo hedvábníčka je pokryto hustou tmavošedou srstí, která u některých jedinců přechází téměř do černé; jen chodidla a prsty jsou holé. Podél páteře se této drobné šelmě táhnou dva bílé pruhy, které v lesním příšeří rozbíjí její obrys a napomáhají maskování.
Hedvábníček plší není nijak velkou šelmou, i s ocasem měří cca 50-60 cm.

Potrava:
Drobní obratlovci i bezobratlí, ptačí vejce, bobule; preferovanou potravou jsou ještěrky a hadi.

Chování:
Hedvábníček plší je jednou z nejběžnějších šelem mírného pásu a jeho nálezy tudíž nejsou nijak sporadické. Naopak; je poměrně zvědavý a nezřídka se stává, že se přiblíží i ke klidně se chovajícímu člověku, zvlášť když tento má u sebe kousek potravy. Na druhou stranu je hedvábníček poměrně neoblíbený, protože se často vplíží do lidských obydlí a krade drůbež. Kvůli tomu se stává častou obětí lovců.
Hedvábníček je samotářská šelma, která toleruje jiného jedince vlastního druhu pouze v době říje, a to pouze na dobu nezbytně nutnou. Mimo říji si důkladně hlídá svoje teritorium a brání ho proti všem vetřelcům, ať se jedná o samce či samice. Jedinou výjimkou tohoto striktně samotářského života jsou samice vychovávající mláďata. Ta se rodí, holá, slepá a bezbranná, přibližně po 45 dnech březosti a zůstávají u matky do 5-6 měsíců života. V jednom vrhu se zpravidla rodí 3-4 mláďata, která první týdny svého života stráví v mělké noře vyhrabané samicí. Za jiných okolností si hedvábníčci podobné úkryty nevytváří a mimo dobu lovu, tedy pozdní odpoledne a soumrak, se zdržují hlavně na stromech.
Průměrné dožití hedvábníčka plšího se odhaduje na 12 let.
Není bez zajímavosti, že třebaže jsou hedvábníčci na jednu stranu zatracováni pro krádeže domácí zvířeny, v oblastech s vysokým výskytem jedovatých hadů jsou naopak poměrně ceněni. Dospělý hedvábníček je totiž schopný ulovit i jedovatého hada, v čemž mu pomáhá jeho mimořádná obratnost a mrštnost; had je zabit kousnutím do krku těsně za hlavu, pročež není schopen hedvábníčka uštknout.

Výskyt:
Lesy a křoviny mírného a subpolárního pásu.

Zajímavosti:
Příznačná krotkost hedvábníčků vedla k tomu, že se tyto nevelké šelmy občas nechávají zkrotit a chovat jako nezvyklá domácí zvířata – zvlášť pak, pokud byli chyceni už jako odrostlá mláďata. O hedvábníčcích rovněž koluje pověst, že jsou imunní vůči hadímu jedu, bohužel pro hedvábníčky je však nepravdivá.