Šamanismus

Naprosto specifickým a unikátním odvětvím kouzlotkalectví je šamanismus, třebaže jediní, kdo řadí šamany mezi kouzlotkalce, jsou kouzlotkalci sami. Naopak šamani jakoukoli spojitost s běžným provozováním magie zcela vehementně popírají a spory o spojitosti těchto svou oborů se vedou už dlouhá léta.

Podstatou šamanismu je pevná víra v existenci přírodních duchů. Podle šamanů (a většiny elfů) má každý živočišný a rostlinný druh, ale i každá řeka, hora či les svého přírodního ducha, který daný subjekt reprezentuje a chrání. Podstatnou součástí vzdělání každého mladého šamana je naučit se jména velkého počtu těchto přírodních duchů a ovládnout bezpočet drobných i složitých rituálů, kterými lze těmto duchům a drobným bůžkům projevit úctu. Jen málokdy se šaman na duchy obrací s nějakou prosbou a když už, jedná se zpravidla o drobnosti, jako je přivolání deště, utišení větru, dozrání plodu a podobně. Hranice šamanské síly nejsou přesně známy, ale existují zkazky o šamanech schopných přivolat ničící bouři nebo vyvolat menší zemětřesení.
Drtivá většina šamanských rituálů se zakládá na zpěvu; zkušený šaman zpravidla zná mnoho písní pro nejrůznější představitelné příležitosti. To však kouzlotkalci považují za specifickou formu meditace, skrze kterou šamani ovlivňují tok sakhy a s přírodními duchy nemá šamanismus údajně nic společného. Konečná pravda však prozatím zůstává skryta.

Další, podstatně běžnější schopností šamanů je komunikace se zvířaty a do jisté míry i s rostlinami, kde však probíhá pouze na velmi jednoduché pocitové úrovni. Co se týče mluvy se zvířaty, předpokládá se, že se ve skutečnosti jedná o jakési napojení zvířete na šamanovu mysl a propůjčení šamanovy inteligence - ta pak zvířeti umožňuje zpětnou vazbu. Teoreticky jsou šamani schopni navázat komunikaci i s démony a spirity, ti však snahy o rozhovor zpravidla ignorují a k šamanům se chovají jako ke kterémukoli jinému člověku či elfovi.

S ohledem na vynikající znalost léčivých i jedovatých bylin i hub jsou šamani zpravidla výteční léčitelé. Někteří šamani působí přímo v elfských kmenech a podle tradice (která je uznávána jako zákon) může v každém kmeni přebývat pouze jediný šaman. Ti ostatní se toulají a putují krajem a poskytují pomoc potřebným. I průměrný šaman se bez obtíží dokáže uživit jako léčitel či porodní bába a podle zvyku za své služby jen málokdy přijme peníze - daleko vhodnější odměnou jsou obnošené šaty či trocha jídla.

Poslední a málo známou schopností šamanů je částečná přeměna ve zvíře, konkrétně ve svého ket-tha. Jen málo šamanů však tuto dovednost používá a jen ti nejzkušenější a nejzdatnější se o částečnou přeměnu vůbec pokoušejí. Existuje nejeden odstrašující příběh o šamanech, kteří se ve své napůl zvířecí podobě ztratili, jejich vědomí se rozplynulo a oni nebyli schopni se nikdy vrátit zpátky. V lesích je tak občas - a velmi vzácně - údajně možné narazit na elfy s tělem částečně pokrytým peřím, či na elfy s něžnýma jeleníma očima a s parohy, kteří jsou v mysli více zvířaty než elfy a kteří se již dávno zapomněli na svůj předchozí život, rodinu a přátele.

Ket-tha

Nezastupitelným prvkem v životě každého šamana je takzvaný ket-tha - šamanův věrný průvodce a společník.
Šaman nemá na výběr svého ket-tha naprosto žádný vliv. Někteří šamani získají zvířecího společníka relativně brzy, po pár týdnech až měsících výcviku, zato jiné musí čekat dlouhá léta; případy, kdy se šaman nedočká nikdy, však nastávají jen velice vzácně a takový elf či člověk se vlastně šamanem nikdy nestane.
Nikdo si není úplně přesně jistý, proč se zvíře rozhodne spoutat svůj život po zbytek času s jedním člověkem či elfem. Záleží silně na osobnosti daného zvířete i šamana; i zvíře, které by po takovém svazku jindy za žádných okolností netoužilo, může být charismatem šamana okouzleno natolik, že se k němu rozhodne přidat. Jisté je, že takové zvíře přistoupí před šamana a obřadně ho požádá o pojmenování. Neexistuje možnost, že by šaman žádost odmítl; odmítnutí by znamenalo nepředstavitelnou potupu, dotyčný by byl ocejchován a zavržen všemi elfskými kmeny a jeho spojení se zvířetem by bylo jen poloviční, nekompletní a plné vzájemného utrpení. V historii šamanismu však takové případy prakticky nejsou známy.
V okamžiku, kdy šaman svého ket-tha pojmenuje, jejich pouto je potvrzeno a ket-tha bude svého společníka doprovázet až na práh jeho smrti - a naopak. Zvíře, které se stane šamanovým ket-tha, se dožívá stejného věku jako šaman sám a umírají společně, protože jeden bez druhého nemůže existovat. Do jisté míry dokáží ket-tha a šaman navzájem vytušit pocity toho druhého a chovají k sobě absolutní důvěru. Ket-tha je také bránou, skrze kterou může šaman částečně (a dočasně) změnit svoji podobu, třebaže tato dovednost je nesmírně nebezpečná a málokdy využívaná.
Podle nepsaných pravidel šamanské etikety je nesmírně nezdvořilé oslovovat cizího ket-tha bez souhlasu jeho společníka (to platí zejména pro šamany; u nezasvěcených a zejména lidí je tento prohřešek považován za mírnější) a sám ket-tha nemluví s nikým jiným, než se svým šamanem. Jedinou výjimkou jsou případy nejvyšší nouze, kdy je v ohrožení něčí život.